2007-09-17

Kterak jsem uvěřil v Boha...

Je tomu už přes tři roky, kdy jsem uvěřil. Od té doby se mnoho věcí změnilo, ale přesto se pokusím popsat mé obrácení znovu. Možná to bude i čitelnější, než kdysi :)

Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka...

Byl jsem vychován v nevěřící rodině. Babička sice často mluvívala o "Pánbíčkovi" a vyprávěla, jak hrávala v kostele na varhany, ale nikdy se ani slovem nezmínila o víře samotné. Nicméně během dospívání jsem stále cítil, že ne všechno se děje tak, jak chceme, a ne všechno jsme schopni ovlivnit. Označil jsem si to slovem Osud a spláchnul tím i všechny bohy a bůžky do jednoho pytle :)

Jednoho krásného únorového večera před šesti a půl lety jsem potkal dívku, jež mi od základů změnila život. Vím, že to zní to jako klišé, ale je to pravda a líp to říct neumím. Po krátké době jsem zjistil, že je věřící. To mě celkem překvapilo, protože o věřících jsem měl (asi jako každý) svoje představy, ale Ona byla úplně "normální" :-) Postupně jsem s Ní dokonce začal chodit na nedělní mše :) Zpočátku opravdu nerad a jen kvůli Ní, časem jsem si však k nedělnímu rannímu vstávání vypěstoval celkem pozitivní vztah a začal jsem se účastnit i akcí mladých křesťanů - ovšem ne kvůli duchovnu :)

Pak se něco zlomilo a my jsme se určitým způsobem "odloučili" (to je asi to nejlepší slovo). Zavřel jsem se do svý ulity a nikoho tam nepouštěl, jen jsem takříkajíc ze setrvačnosti každou neděli chodil do kostela a zkoušel si to v hlavě srovnat. No, a jednoho krásnýho květnovýho večera se to stalo...

Seděl jsem jako každou neděli (začal jsem chodit na večerní mše, panč ráno jsem u toho spal, tak abych z toho taky něco měl :) v kostele a zkoušel si zase rovnat myšlenky. Těsně před začátkem mše se mě zmocnil velice intenzivní hřejivý pocit. Pocit, že patřím přesně tam, kde právě sedím - do poslední lavice vlevo v kostele Nanebevstoupení Panny Marie v HK. Už si nepamatuju, jak jsem přečkal mši, vím jen, že mi z ní v hlavě nic nezůstalo. Jen ten pocit!

Bůh se mě konečně "dovolal"... :) Obdivuju Jeho vytrvalost! Když jsem nad tím zpětně přemýšlel a procházel jsem kapitoly svého života, najednou jsem Boha nacházel i tam, kde bych ho nečekal...

Zhruba po roce jsem byl pokřtěn a půl roku nato jsem se s onou dívkou oženil. Konec dobrý, všechno dobré :)

7 komentářů:

  1. To je opravdu moc krasne svedectvi! diky!

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tenhle článek jsem četla až teď. Ale ten pocit, co jsi měl v kostele Nanebevstoupení Panny Marie, ten myslím znám. Mně se to stalo ve Velké mešitě v Paříži.

    OdpovědětVymazat
  3. Manzelka......v Parizi jsme byli na svatebni ceste, ale do mesity jsme nesli. Byli jsme na msi v Notre Damme, ale ten dav ocumovacu kolem a francouzstina, kterou vladnu jen malo, mi to trochu odosobnily... Nicmene pri detstkych msich u nas v Nachode na ND docela vzpominam:-D

    OdpovědětVymazat
  4. Anonymní21/1/14 19:19

    aha :) sedmi

    OdpovědětVymazat

Mazat komentáře nehodlám, výjimky však tvoří vulgární a off-topic komentáře!