2007-09-10

Nous oublions de ce que nous avons apprivoisé

Zapomínáme na to, co jsme k sobě připoutali. Ano, je to tak. Až velmi často zapomínáme na slova moudré lišky z Exupéryho Malého prince: "Stáváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svoji růži!".

Mnohdy si ani tato slova nechceme připustit, když už si na ně vzpomeneme. Vždyť já přece k sobě nic ani nikoho nepoutám, nikoho nedržím... Jak pokrytecké a sobecké! Už jen to, že se člověk narodí, připoutá k sobě rodiče a je připoután k nim. Tohle pouto nikdy a nic nemůže přetrhnout, byť se tak může navenek zdát.

A co víc, milujeme-li někoho, svazujeme ho víc, než si dokážeme představit. A dovolíme-li někomu, aby nás miloval, připoutali jsme ho k sobě na věky. A zcela jistě se stáváme za něj zodpovědní!

Proč tohle všechno píšu? Protože mě vždy čas od času - ale celkem pravidelně - něco (či možná spíš Někdo) "nakopne" a já si uvědomím, že "pro ten čas, který jsem jí věnoval, je pro mě tak důležitá..." Protože ve chvíli, kdy jsem ji k sobě připoutal, stala se jedinou na světě! A ve chvíli, kdy si tohle uvědomím, hořce zapláču. Protože vím, že se podle toho nechovám... :(

2 komentáře:

  1. Je málo tak dokonalejch, aby se tak chovali vždy a všude za všech okolností ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Hm......ale zaboli to, kdyz clovek zjisti, ze je previt!

    OdpovědětVymazat

Mazat komentáře nehodlám, výjimky však tvoří vulgární a off-topic komentáře!