Já a Bůh

Mnoho lidí kolem mne se mě poslední dobou ptá na můj pohled na Boha a na víru, mnoho lidí mi víru vyvrací, jen málokdo dokáže přijmout moje obrácení. Rád bych tady sepsal par řádků o tom, "kterak to vidím já", a hlavně bych se rád pokusil o vyvrácení některých předsudků...

Bůh

Když se řekne Bůh, většině lidem asi vyvstane na mysli obraz starého dědečka s dlouhým bělovousem a dřevenou holí v ruce, jak sedí na mráčku, houpe nohama a dívá se na zemi, jak se tam "mihotá skupinka savců s atrofovanými mozky"... (to jsem někde četl a děsně se mi to líbí:) Ano, představa krásná, přesně jak vystřižena z kreslených pohádek pro děti, které se čas od času objeví v televizi. Samozřejmě, mnoho lidí od tohoto obrazu v následujícím okamžiku upustí a pokusí se Boha nějak definovat, popsat. Ani já nejsem v tom to výjimka, takže teď upustím od té představy dědečka s holí...

Bůh je pro mne Otec, pomocník, průvodce a rádce na cestě životem. Byl to on, kdo mi dal život (ve smyslu duše, z hlediska biologie je to samozřejmě trochu jinak), je to on, kdo mě tímto životem provází. Dává na mě pozor, snaží se mi pomoci najít správnou cestu, aniž se mě však jakkoliv snaží ovlivňovat. To je první a dost hluboko zakořeněný předsudek většiny lidí. Bůh nám dal život a duši, dal nám však také svobodnou vůli s nimi naložit, jak uznáme za vhodné. Bůh s námi žádným způsobem nemanipuluje, pouze nám ukazuje cestu a je jen a jen nás, zda po teto cestě půjdeme, či nikoliv!

Desatero

Jedním z ukazatelů jsou i Boží přikázání. Mnoho lidí je považuje za "blbá pravidla". Ano, jsou to pravidla, nicméně odmítám jejich označeni za blbá! Jsou jen, bohužel, špatně chápána... Na pomoc si vezmu tentokrát jeden úryvek z knihy patera Ladislava Simajchla Desatero Božích přikázání (cele znění je k nalezení zde), neboť já bych to rozhodně lépe neřekl:

1. V jednoho Boha věřiti budeš Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš si mne zpodobňovat. Já ti budu pomáhat, abys mohl žít bez bázně a ve svobodě.
2. Nevezmeš jména Božího nadarmo Budeš mít v úctě mé jméno. Nemusíš mne nutit, abych ti pomohl. Já jsem Jahve, Bůh s tebou.
3. Pomni, abys den sváteční světil. Budeš zachovávat den odpočinku. Nebudeš se štvát stálou honbou za prací, za zábavou. Máš právo žít zdravě a klidně.
4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi. Budeš ctít otce a matku. Dáš-li se vést mou otcovskou láskou ve své rodině, budeš mít bezpečí domova.
5. Nezabiješ. Nebudeš zabíjet. Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno předstihnout, vyřídit. Já chci být tvým ochráncem, můžeš žít beze strachu a v míru.
6. Nesesmilníš. Nebudeš cizoložit. Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami pokoutní lásky připravil o schopnost lásky krásné a věrné. Já chci být dárcem tvého štěstí v lásce opravdové.
7. Nepokradeš. Nebudeš krást. Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Co bys získal na majetku, ztratil bys na klidné mysli. Poznáš, že větší radost je dávat než brát.
8. Nepromluvíš křivého svědectí proti bližnímu svému. Nebudeš lhát. Nemusíš se zaplétat do lží, to dělá život nejistým. Já jsem Pravda a ty budeš také důvěryhodný.
9. Nepožádáš manželky bližňího svého. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního. Nenarušíš manželství druhých, nebudeš bořit domov dětem. Já jsem svazek muže a ženy ustanovil jako posvátný. Když to budeš respektovat, ušetříš mnohé trápení sobě i jiným.
10. Aniž požádáš statku jeho. Nebudeš závistivý ani chamtivý. Nemusíš se užírat závistí druhým. Já ti dávám dobré dary. Uč se přát je i ostatním a naučíš se žít pokojně

Bohoslužby a návštěvy kostela

Další dosti zcestný předsudek se tyká mší a bohoslužeb. Mnoho lidí nahlíží na mši jako na pouhý obřad s pevně stanovenými pravidly, který si křesťan musí každou neděli "odsedět" a pak jít po svých. Ale tak to přece není! Nehledě na to, že jen velmi málo nevěřících bylo nějaké mši přitomných. To je ostatně obecný rys všech nevěřících, kteří se snaží víru nějakým způsobem "potopit" - nevědí o čem mluví, hovoří o tom, co nezažili, co poznali tak nanejvýš ze stránek sobotních novin nebo časopisů. Já mám neocenitelnou výhodu v tom, že jsem víru poznal z "obou stran", totiž byl jsem nevěřící a ve svých dvaadvaceti jsem uvěřil. A než jsem uvěřil, chodil jsem do kostela asi dva roky prakticky každou neděli se svou tehdy přítelkyní a nyní manželkou. Ano, zprvu mi to taky přišlo trapné si neustále sedat, vstávat, odříkávat "magické formulky"... Ale postupem času jsem zjistil, ze mše je o něčem jiném než o sedání a vstávání nebo o "formulkách"...

Přišel jsem na to, ze při mši mají věřící lidé jedinečnou možnost společně se obracet k tomu, koho považují za svého Otce, koho uznávají jako největší autoritu. Ačkoliv jsem byl nevěřící, nakonec jsem si "vypěstoval" ke kostelu a nedělní mši kladný vztah a chodil jsem tam rád. Poslechl jsem si varhany, jednotlivá čtení z Písma a kázání pana faráře. Divili byste se, kolikrát se farář "vykašlal" na Bibli, na víru a na církev a mluvil o každodenních problémech obyčejných smrtelníků...

No, koukám, že jsem se "rozjel", pokračování příště... :) Na závěr snad ještě jedno přání: Lidi, zahoďte své předsudky, přestaňte odsuzovat to, co jste nepoznali, a přestaňte kritizovat něco, o čem dohromady vlastně sami nic nevíte. Zkuste se na svět dívat z té lepší stránky, nehledejte stále jen to špatné. Uvidíte, že vám bude hned na tom světě veseleji:)