Musim se k necemu priznat...

Bude to mozna znit jako klise, ale asi to je nejakej instinkt, nebo neco na ten zpusob. Takze - MILUJU SVOJE DETI!

Miluju je, kdyz zlobej, kdyz neposlouchaj, kdyz se loudaj. Miluju je, kdyz se rvou jako kone a bouchaj se pesti do bricha. Miluju je, kdyz se stouraj v jidle a svoji rozjivenosti shazujou veci ze stolu a z vidlicky. Miluju je, kdyz pres zakaz vlezou, kam nemaj, a pak nemuzou zpatky.

Miluju je, kdyz rozhazujou hracky po celym byte a rvou jak smecka lvu a dupou jak stado slonu. Miluju je, kdyz doluju z chodidel kosticky Lega. Miluju je, kdyz se je snazim donutit, aby si uklidili v pokojicku. Miluju je, kdyz je nahanim po zahrade, aby se sli naveceret, vykoupat a spat. Miluju je, kdyz knouraj a vztekaj se, ze nestihli Animacek.

Miluju je, kdyz z nich rano pacim na desetkrat, co chtej ke snidani. Miluju je, kdyz rano knouraj, ze nechtej (senior) nebo naopak chtej (junior) do skolky.

Miluju je, kdyz se je snazim donutit cvicit (seniora jazyk a juniora vojtovku) a oni schvalne delaj vsechno spatne. Miluju je, kdyz k nim vecer podesaty vlezu do pokojicka, abych je srovnal do late. Miluju je, kdyz presto po hodine vylezou a chtej, abychom s nima chvili zustali v posteli...

Miluju je, kdyz se necham umluvit, vlezu si k nim a oni se me chytnou za ruku, pritulej se ke me a s usmevem na rtech usnou spankem spravedlivych.

Veleben budiz Buh za dar rodicovstvi!