2008-10-14

Jak mi ruply nervy...

Předevčírem byl den Páně, stěhovali jsme dědu s babi z chalupy domů na zimu a jako obvykle se to neobešlo bez smrtícího koktejlu spěchu, nervozity, nasranosti a tentokrát i uřvanýho Šimona...

To máte tak - děda s babi mi tak trochu připomínaj rodiče Nemovy manželky. Babička "generál", děda tak nějak rezignoval. Předesílám, že babi má umělou kyčel, bez hole toho moc nenachodí, děda je po mozkový mrtvici, měl aortální aneurysma, pročež má umělý aortální oblouk, a bez hole taky nic moc...

Začalo to hned ráno tím, že děda nechal babičku dlouho spát. Chtěla vstávat asi v sedm, aby stihla vše zabalit, jenže ona špatně spí, děda si všimnul, že v noci asi dvě hodiny nespala, tak jí nechtěl budit. Babička vstala asi v deset a hned začala lamentovat, že to nestihne.

Připadá mi na místě konstatovat, že datum stěhování z chalupy na zimu zpátky do bytu v HK s náma dohodla skoro dva měsíce předem. Nejsem jediný, kdo si myslí, že si mohla větsinu věcí připravit a pobalit předem. Místo toho prý v kuchyni začala přesýpat mouku a podobné ingredience do přepravních pixlí, čímž překážela matce, která chystala oběd. A nervozita dál houstla...

Máti má v háji záda, leze jí plotýnka, dost jí to bolí. Celý dopoledne byla na nohou a dobila to stáním v kuchyni (pravda, řízky k obědu vymyslely se ženuškou samy, no) - v poledne byla totálně dobitá a ruply jí nervy. Chtěla být brzo doma, protože včera měla důležitý konkurz, tak se chtěla ještě připravit. Bylo jasný, že za světla domů nedojedem, k tomu ta plotýnka a komentáře (byť asi dobře míněný, leč špatnou formou pronesený) babičky a dědy.

No nic, začal jsem nosit věci do aut. První jsem vzal naše a matčiny věci - chtěli jsme ji se ženou poslat napřed, aby byla co nejdřív z dosahu babi (ty dvě jsou prostě jako voda a oheň). To se docela podařilo a máti odjela poměrně brzo (leč nadopovaná Lexaurinem a Ibuprofenem).

Následovalo stěhování babi s dědou. Letos se urodilo hodně malvic, takže děda měl připravenou asi desítku přepravek s jabkama - něco přislo do sklepa na chalupě k poydějšímu použití a zhruba pět šest přepravek mělo přijít do HK. Netuším, kolik se vejde jablek do 30kg přepravky, ale dobrejch 20kg určitě. A rvát tyhle přepravky do starý stodvacítky není žádnej med.

Důsledek na sebe nedal moc dlouho čekat. Záda jsem bohužel podědil po matce, takže mě v nich jedný krásný chvíle taky přeskočilo... Sedl jsem si na schod a čekal, kdy to povolí, a bohužel si toho všimla babi. Píšu bohužel, protože já ty její komentáře taky nemusím...

Radši jsem popadnul nejbližší tašku a utekl s ní do naší feliny, kde jsem regulérně začal řvát jak želva, takovej ten mix vyčerpání, nasranosti a vzteku sám na sebe, ostatní, a celej svět. No, a korunu tomu dal šimon, kterej už nevydržel tu nervozitu, která se dala krájet, a utekl se řevem k sousedům (maj na zahradě trpaslíky) - přes silnici.

Všimnul jsem si ho uprostřed silnice právě v tý felině. Není to frekventovaná silnice, ale je mírně nepřehledná a z kopce a lidi tam jezděj dost rychle. Zatrnulo mi, zařval jsem na něj, doběhl ho a popadnul a odnesl ženě, která právě vykoukla ze dveří, a definitivně jsem se složil v obýváku na gauč.

Nikdy před tím mě nervy takovýmhle způsobem neruply. Ležel jsem jak troska s bolestí v zádech a třasem ve rtech a v rukou... Hotovo, Hirošima hadr! Rozložená matka, hnutý záda a strach o Šimona udělaly svý...

Poslal jsem radši všechny felinou do HK a hodinu jsem se s bíral, abych mohl odřídit škodovku. Doufám, že jsem si tenhle stav vybral na dloooouho dopředu, nejlépe doživotně. Už bych to nechtěl zažít!

Jo, abych nezapomněl - netihli jsme ani mši (v osm večer!), taková to byla neděle...

6 komentářů:

  1. takový stav jsem měla taky... taky při stěhování, tentokrát vlastním. Řídila jsem 600km do čech, tady si půjčila dodávku (kterou jsem v životě neřídila) a tou jela na otočku zpátky, tam stěhovala naše věci a malovala zdi a pak zase hurá do čech 600km, s plnou dodávkou a dvouma vřískajícíma kočkama v přepravkách... do toho jsem taky byla na práškách kvůli bolesti zad.

    OdpovědětVymazat
  2. A uz je to dobry? Nektery hromadny rodinny akce holt takhle dopadaj, i kdyz kazdej jednotlivec treba i ma dobrou vuli ve svym vysledku je hladka koordinace a logistika nemozna.Zajimavy ze si podobnej stav nervu umim predstavit u sebe (zive) ale nikoliv u manzela. V jeho rodine je vsechno TAK jiny! Vsichni se vzdycky vesele a nenucene a spontanne sbiraj k odchodu treba i nekolik hodin a nikdo (opakuji NIKDO) se nikdy (NIKDY) kvuli nicemu nenervuje. Zlaty lidi! ;-)))

    OdpovědětVymazat
  3. spoon......ale jo, rozchodil jsem to uz v pondeli. Ja jsem vetsinou splachovaci, resp. bouchnou mi saze, prach se usadi a jede se dal. Tentokrat se to proste cely zvrtlo a Simon na silnici byla posledni kapka... Strach o vlastni dite Ti nemusim popisovat...

    OdpovědětVymazat
  4. teda......zada cejtim do ted, ale hejbat se jeste muzu ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. A hele, link na moji tchýni :) No nezávidím, tyhlety akce bývají náročné. Já to teď dělám tak, že se předem obrním nekonečnou trpělivostí a říkám si: \"To chce klid, to chce klid...\"

    OdpovědětVymazat
  6. Nemo......nojo, tak ja jsem to vetsinou zvladal relativne v pohode, ale tentokrat holt souhra okolnosti prerostla unosnou mez. Co nadelas, rikat si \"to chce klid\" muzes treba tisickrat a stejne to pak dopadne tak nejak jinak...

    OdpovědětVymazat

Mazat komentáře nehodlám, výjimky však tvoří vulgární a off-topic komentáře!